Šaloun Ladislav

Sochař a malíř. V letech 1885–1889 studoval v Reynierově kreslířské škole. Po nepřijetí na Uměleckoprůmyslovou školu studoval v letech 1889–1891 sochařství soukromě Tomáše Seidana a Bohuslava Schnircha. Stejně jako František Bílek ani Ladislav Šaloun neprošel přímým školením u Josefa Václava Myslbeka na rozdíl od většiny jeho generačních druhů.

V počátcích své tvorby na konci devadesátých let 19. století tvořil v duchu dobově přijímaných stereotypů akademického sochařství. Vlastní Šalounův styl se začal formovat kolem roku 1900. Vytvářel dekorativní kompozice i naturalistické plastiky s tématem fyzické práce nebo personifikace pohádkových bytostí („Vodník“ či „Krakonoš“).

Šaloun byl všestranným výtvarníkem a pedagogem. Vedle vlastní tvorby se věnoval také průmyslovému designu, knižní grafice a malbě. Přátelil se s dalšími významnými umělci své doby, jako byli Stanislav Sucharda, František Bílek a Quido Kocian. Ve spolupráci s předními architekty své doby (Antonín Wiehl, Josef Fanta aj.) se často podílel na výzdobě architektury (Obecní dům, Nádraží Františka Josefa I.).

Externě působil jako pedagog na Uměleckoprůmyslové škole v Praze a byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes, Jednoty výtvarných umělců a redaktorem časopisu Volné směry a Dílo. S úspěchem se účastnil se několika sochařských soutěží konce století. Jeho nejznámějším dílem je sousoší Mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí v Praze.

Ateliér se zázemím ve Slovenské ulici na Královských Vinohradech si dal postavit podle vlastního návrhu roku 1911 pro tvorbu Husova pomníku, později byl dům doplněn o obytnou část.  Zajímal se o okultismus a spiritismus a ve svém vinohradském domě se svými přáteli pořádal seance.

Během dvacátých let se na stránkách časopisu Dílo věnoval teoretickým úvahám o sochařství. Na sklonku života se mu dostalo ocenění v podobě jmenování národním umělcem.